Víte, jaké cesty jsem za svůj život plánovala do posledního detailu a pročetla vše o těch zemích předem, než jsem se tam vydala?
Cesty na Kostariku, do Mexika, na Havaj a do Peru.
A víte, kde jsem ještě nebyla? Na Kostarice, v Mexiku, na Havaji a v Peru.
Zato jsem naprosto nečekaně viděla, odhadem, 20 zemí, které mi jaksi přišly do cesty samy.
Proto už neplánuju, natož to, co chci vážně vidět a zažít. Proto z duše nesnáším, když se mě někdo neustále ptá co jako bude dál a jaké mám plány. Nemám plány. Život je totiž to, co se děje mezítím, když člověk plánuje. Nevím, co bude zítra, natož za půl roku.
Cestu do Kanady jsem nijak zvlášť neplánovala. Kanada a práce tam mi spadly do klína jako vždycky (no dobře, trocha googlení a žádost o víza, toť vše), asi jsem jen udělala tu chybu, že jsem začala trošku plánovat to, jak tam zůstat co nejdéle.
Bohužel, zmršená operace nohy mě naprosto vyřadila ze hry. První týden po operaci to vypadalo nadějně, druhý už mi něco nehrálo a třetí týden bylo jasné, že se to nepovedlo, a že to, co si doktoři mysleli, že je příčina mých problémů, byl pouhý následek. Na nohu stále nebylo možné stoupnout a den ode dne pro mě bylo větší a větší utrpení se vůbec postavit po ránu na nohy. Dopadla jsem tak, že jsem měla nařízené dva budíky, jeden, půl hodiny před vstáváním, jen na prášky na bolest. A druhý tak, abych vstala v momentě, kdy už budou určitě účinkovat. Jinak jsem nevstala, prostě jsem spadla na zem, když jsem se snažila postavit. Takže jsme po ránu všechny v domě měly kupu srandy, když jsem se na kolenou plazila pro prášky do kuchyně (před vynalzením druhého budíku) a tak podobně.
Velkou roli v mém návratu hrál také můj přítel, který mi dal jasně najevo, že zdraví je nejpřednější, a že trvá na tom, abych se vrátila do ČR a dala si potřebnou dávku odpočinku a pořádná vyšetření , jinak prý za mnou nepřijede. Cítila jsem, že se nedá svítit a koupila jsem, s přetěžkým srdcem, letenku do své vlasti.
Týdny poté jsem si, navzdory bolesti, užila naplno. Objely jsme s kamarádkami vše, co se dalo. Viděla jsem asi 7 medvědů a 10 jezer v jednom týdnu. Moje bezvadné spolubydlící mě vytáhly na tajnou vyhlídku v NP Kootenay a udělaly mi tam vegan piknik, koupily dárky, dostala jsem jako "služebního" toho nejlepšího koně, všichni se se mnou v slzách loučili, včetně mých nadřízených... No, bylo to hrozné. Kanada se mi opouštěla strašně těžko a do Čech jsem se (krom na přítele) netěšila. Jediné, co mi lehce usnadnilo odjezd, byly požáry v Britské Kolumbii, které celý Banff pokryly kouřem a popelem, takže ony majestátní hory už nebyly tak jasně vidět a kouř se zrovna snadno nedýchal. A pak ta bolest. Vidina, že budu mít čas na to ji řešit a zbavit se jí, mi dávala jistou naději.
 |
| Lake Minnewanka - uznávám, bylo to studený! |
 |
| Medvídek |
 |
| Lake Moraine |
 |
| Moraine |
 |
| Rafty na Johnson Lake |
 |
| Peyto Lake je podle mě hologram, to neni z tohohle světa. |
 |
| Další medvídek <3 |
 |
| Holky a Bow Lake |
 |
| Boží ponožky jako jeden z darů! |
 |
| Perch! Nejlepší kůň. Překvapivý kříženec quartera a peršerona. Absolutní zlatíčko. |
ČR mě opět nezklamala. Po zážitku z Kanady bych řekla, že je hnusnější než obvykle. Všechno žluté už zeshora a vyprahlá parodie na lesy a louky mi jen bolestně připomínají to, co jsem v Kanadě nechala.*
Kanada mi tady chybí čím dál víc a neplánuji nic najisto, ale ráda bych se tam vrátila hned, jak se zlepší můj stav.
Což je tedy taky zajímavé, zatím mi udělali všechny možné a nemožné testy a zatím nikdo stále neví, co se mnou je. Krev mám naprosto v normě (světe dív se, po 16 letech nejezení masa a 5let jako vegan mám NAPROSTO všechny hodnoty tak, jak mají být! To bych chtěla vidět argumentaci vševědoucích komentátorů nejmenovaných servrech, jak by tohle vysvětlili :D ). Čekám jen na magnetickou rezonanci. A noha? Bolí. Bolí fest.
A tak trávím dny v ČR. S přítelem, kocourem, který nás šikanuje a obklopena koňmi, kteří ve srovnání s těmi kanadskými, jsou prakticky nejezditelní. V "přírodních" tocích se nedá koupat (snažila jsem se, ale voda smrdí tak, že to nedám) a vedro je k padnutí. Zlatá Kanada. Alespoň, že jsme s mým milým vyměnili byt ve městě za samotu(což je super, dokud se vám nerozhasí auto a nemáte se jak kamkoliv dostat :D ). Do toho se snažím nezatěžovat nohu, což se mi ne vždycky úplně daří, ale nedá se to srovnat s tím, když jsem pracovala v Kanadě. Vypadá to, že klid alespoň z části pomáhá.
Nicméně myslím pozitivně a už vyhlížím letenky. Ono se to poddá a vízum mně stále platí.
*Poznámka lehce pod čarou: To tady nikomu nevadí ta absence normální přírody? To všichni čumí na nekonečnou agrokulturu a říkají tomu příroda? Lesy tady máme monokulturní a vysázené, pole kam se podíváš, ustrašená zvěř prchá v dál hned jak uzří člověka, jelikož spíš než divoké zvíře je i srna v ČR taková kráva čekající na porážku. Jen ne v kravíně, ale v lese. To zvířata v Kanadě jsou skutečně "wild and free" a jelikož je nikdo nestřílí, můžete se k srnám a jelenům přiblížit jak chcete. Oni to neřeší, vědí, že člověk není nebezpečí. A tak dále.
Komentáře
Okomentovat