Alpy... Teplý brácha Rockies?
Co se dá dělat, každá voda jednou steče dolů, Stázina se Kubovi dostane za ženu a Working Holiday víza do Kanady dojdou svému terminálnímu datu.
Po návratu z Kanady jsem zkoušela nějak žít v Čechách, což mě moc neoslovilo. Na jednu stranu už na ČR oceňuji asi víc věcí, než kdy předtím, na druhou se mi tam stále nežije tak lehko jako v Kanadě. Nejvíc mi vadí absence přírody. A tak jsem si řekla, že se vydám zase do hor. Švýcarsko se zdálo jako dobrá volba. Stačilo najít práci (nevěděla jsem, jaký to tady bývá problém, a tak to pro mě problém nebyl) a vyrazit.
Jak se tu cítím? Přes naprosto boží lidi kolem mě, se tu necítím dobře. A to z důvodu, že jsem Kanadou jaksi zkažená.
Uchopím to trochu abstraktněji. Když někam přijedu, nenechám se jen oslnit hezkým výhledem na horu nebo jezero. Místa nějak působí, mají svoji specifickou energii, stejně jako lidé, jakkoliv hezcí, či oškliví můžou být na povrchu, to, jak se člověk v jejich přítomnosti cítí, je vzezřením málo ovlivněno.
Kdybychom si Švýcarsko a Kanadu představili jako dva bratry (geologickým věkem spíše dvojčata), bylo by to asi takhle:
Oba jsou si na první pohled celkem podobní, hory a jezera. Tam veškerá podobnost začíná i končí.
Pan Švýcarsko je totálně uhlazenej týpek, jako z plakátu, král plesu na střední, briliantík v uchu, v Dr.Dre sluchátkách mu hraje popík (proložený jódlováním, samozřejmě). Pečlivě si holil celé tělo ještě předtím, než to bylo cool. Cení své vybělené zuby a lehkou mentální zaostalost vyvažuje tučným kontem. Tělo soustruží v posilovně, kam chodí zásadně ve značkových upnutých věcech a načesaný podle diktátu poslední módy. Všechny ho chtěly, dokud nezjistily, že je vlastně úplně nudnej a tak trochu na kluky. Dveře skříně má polepené svými vlastními plakáty a matka mu bude připravovat svačiny do práce ještě do doby, než tuto roli převezme partner/ka. Jako zvíře má tříkilového psa, který musí ke kadeřníkovi jestě častěji než on. Sterilní unylý byteček má sladěný do posledního nachového polštářku na pohovce. Knihovnu má plnou bestsellerů, které nikdy nečetl, zato holduje módním časopisům a First Class. Víc by jeho intelekt nedal. Při večerech s dalšími povrchními přáteli rád popíjí vícebarevné, instafriendly, stylové koktejlíčky. Večery tráví tlacháním o ničem, a kdyby šlo do tuhého, mezi prvními vyklidí pole a ochotně předá "kamarády" do náruči nepřítele. Jeho jediným tajemstvím je pravděpodobně nějaká potlačovaná sexuální úchylka, která ale není sexy, a bonzování na souseda, který nechal přerůst trávník o dva milimetry a za poslední týden jednou špatně zaparkoval. Po pár letech i pravděpodobně nevzpomenete, že jste ho znali, nebo jak se jmenoval.
Naproti tomu tu máme pana Kanadu. Mysteriozního samotáře. Napůl neprobádané území. Žije na samotě ve srubu, který si sám postavil. Má plnovous a živí se tím, co se naskytne. Jednou je dřevorubec, jednou automechanik, a pak tesař. Má koně, psa kříženého s vlkem a občas ho navštíví ten grizzly, který mu zabil první ženu, a proto ho má rád. Ale že byl kdysi ženatý, to se od něj nedozvíte. Tělo soustruží fyzickou prací na čerstvém vzduchu a přírodu zná jako své boty. Knihovna překvapí rozličnými tématy a autory, nemá televizi, a tak je vášnivým čtenářem. Pije whiskey a pivo, které umí otevřít na sto způsobů. Lidi má rád, ale ještě radši je dál od nich. Má pár dobrých přátel, se kterými jezdí kempovat. Moc toho spolu nenamluví, ale kdyby šlo do tuhého, položili by za sebe život. Čiší z něj divokost, i klidné sebevědomí zralého muže. A pro drsnou krásu jeho hlubokých očí by si nejedna horalka nechala pošpinit čest. A je to někdo, na koho se nezapomíná.
Takže takhle na mě tyto dvě země působí. Možná už je vám jasnější, proč se tady tak úplně necítím. Ráda bych ještě podotkla, že skutečně mluvím o personifikaci obou zemí a neznám nikoho těchhle národností, kdo by odpovídal popisu.
A komu byste dali přednost vy?
Po návratu z Kanady jsem zkoušela nějak žít v Čechách, což mě moc neoslovilo. Na jednu stranu už na ČR oceňuji asi víc věcí, než kdy předtím, na druhou se mi tam stále nežije tak lehko jako v Kanadě. Nejvíc mi vadí absence přírody. A tak jsem si řekla, že se vydám zase do hor. Švýcarsko se zdálo jako dobrá volba. Stačilo najít práci (nevěděla jsem, jaký to tady bývá problém, a tak to pro mě problém nebyl) a vyrazit.
Jak se tu cítím? Přes naprosto boží lidi kolem mě, se tu necítím dobře. A to z důvodu, že jsem Kanadou jaksi zkažená.
Uchopím to trochu abstraktněji. Když někam přijedu, nenechám se jen oslnit hezkým výhledem na horu nebo jezero. Místa nějak působí, mají svoji specifickou energii, stejně jako lidé, jakkoliv hezcí, či oškliví můžou být na povrchu, to, jak se člověk v jejich přítomnosti cítí, je vzezřením málo ovlivněno.
Kdybychom si Švýcarsko a Kanadu představili jako dva bratry (geologickým věkem spíše dvojčata), bylo by to asi takhle:
Oba jsou si na první pohled celkem podobní, hory a jezera. Tam veškerá podobnost začíná i končí.
Pan Švýcarsko je totálně uhlazenej týpek, jako z plakátu, král plesu na střední, briliantík v uchu, v Dr.Dre sluchátkách mu hraje popík (proložený jódlováním, samozřejmě). Pečlivě si holil celé tělo ještě předtím, než to bylo cool. Cení své vybělené zuby a lehkou mentální zaostalost vyvažuje tučným kontem. Tělo soustruží v posilovně, kam chodí zásadně ve značkových upnutých věcech a načesaný podle diktátu poslední módy. Všechny ho chtěly, dokud nezjistily, že je vlastně úplně nudnej a tak trochu na kluky. Dveře skříně má polepené svými vlastními plakáty a matka mu bude připravovat svačiny do práce ještě do doby, než tuto roli převezme partner/ka. Jako zvíře má tříkilového psa, který musí ke kadeřníkovi jestě častěji než on. Sterilní unylý byteček má sladěný do posledního nachového polštářku na pohovce. Knihovnu má plnou bestsellerů, které nikdy nečetl, zato holduje módním časopisům a First Class. Víc by jeho intelekt nedal. Při večerech s dalšími povrchními přáteli rád popíjí vícebarevné, instafriendly, stylové koktejlíčky. Večery tráví tlacháním o ničem, a kdyby šlo do tuhého, mezi prvními vyklidí pole a ochotně předá "kamarády" do náruči nepřítele. Jeho jediným tajemstvím je pravděpodobně nějaká potlačovaná sexuální úchylka, která ale není sexy, a bonzování na souseda, který nechal přerůst trávník o dva milimetry a za poslední týden jednou špatně zaparkoval. Po pár letech i pravděpodobně nevzpomenete, že jste ho znali, nebo jak se jmenoval.
Naproti tomu tu máme pana Kanadu. Mysteriozního samotáře. Napůl neprobádané území. Žije na samotě ve srubu, který si sám postavil. Má plnovous a živí se tím, co se naskytne. Jednou je dřevorubec, jednou automechanik, a pak tesař. Má koně, psa kříženého s vlkem a občas ho navštíví ten grizzly, který mu zabil první ženu, a proto ho má rád. Ale že byl kdysi ženatý, to se od něj nedozvíte. Tělo soustruží fyzickou prací na čerstvém vzduchu a přírodu zná jako své boty. Knihovna překvapí rozličnými tématy a autory, nemá televizi, a tak je vášnivým čtenářem. Pije whiskey a pivo, které umí otevřít na sto způsobů. Lidi má rád, ale ještě radši je dál od nich. Má pár dobrých přátel, se kterými jezdí kempovat. Moc toho spolu nenamluví, ale kdyby šlo do tuhého, položili by za sebe život. Čiší z něj divokost, i klidné sebevědomí zralého muže. A pro drsnou krásu jeho hlubokých očí by si nejedna horalka nechala pošpinit čest. A je to někdo, na koho se nezapomíná.
Takže takhle na mě tyto dvě země působí. Možná už je vám jasnější, proč se tady tak úplně necítím. Ráda bych ještě podotkla, že skutečně mluvím o personifikaci obou zemí a neznám nikoho těchhle národností, kdo by odpovídal popisu.
A komu byste dali přednost vy?
Komentáře
Okomentovat