A konečně, cesta!

V Kanadě jsem potřebovala být na určitý datum, což mi nedávalo příliš volnou ruku při výběru letenek. Navíc s omezeným rozpočtem jsem musela sáhnout po "báječné" letence. Praha-Londýn-Toronto-Calgary za 50h. Chtěla jsem ještě napsat buducímu zaměstnavateli, jestli nemůžu přijet o pár dní déle, přesně čtyři dny by mi pomohly k letence o polovinu levnější a letu o polovinu kratšímu. Ale rozhodla jsem se nezačít v nové práci pozdním příletem. Samozřejmě mi na letišti přišel mail, že kvůli nepřízni počasí se můj startovací datum posouvá přesně o čtyři dny.

Nebyla bych to já, kdyby vše šlo hladce, to je pro mentály. Takže v Praze mělo napřed letadlo dvouhodinové zpoždění, protože nestihlo přiletět z Nice. Následně se udělalo jedné z letušek špatně a nemohla letět, což znamenalo, že bylo moc pasažérů na málo personálu a 11 lidí muslo z kola (potažmo letadla) ven. Kupodivu se pár samaritánů našlo a za necelou další hodinku jsme letěli ve stanovném sníženém počtu. Čekání v Praze mi tedy ukrátilo patnáctihodinové čekání v Londýně o tři hodiny. 

Z Londýna do Toronta to proběhlo bez problémů. Dokonce jsem mohla pozorovat první Kanaďany a jejich pověstné sociální návyky, když ve frontě na letadlo před sebe ochotně pouštěli řvoucí děti, staré lidi...Zkoušela jsem okatěji kulhat, ale nikdo mě nepustil. Nevadí. Alespoň jsem v letadle zlila horkou kávou Kanaďanku sedící vedle mě. Sice se mi neomluvila, jak jsem čekala, ale s úsměvem kávu utírala a říkala, že se nic neděje. 

V Torontu jsem prošla imigračním jako nůž máslem (teda, jelikož jsem kytkožrout, tak jako nůž Aslanem). Nikdo po mě nic nechtěl, a já měla všechna potvrzení o účtu a pojištění a bůhvíco naprosto příkladně srovnané do desek jako prvňáček, až mi to přišlo líto, že moje snaha nebyla ani zaznamenána, natož doceněna. Imigračního úředníka jsem po oštemplování dokumentů pozvala na jízdu do Banffu, musela jsem následně vysvětlit, že budu provádět na koni...

V Torontu jsem v naprosto nelidských podmínkách pro spánek (ostré světlo, hluk, strašně lidí, hudba) čekala jednu malou věčnost na svůj let do Calgary. Sledujíc Kanaďany, jak při teplotách kolem nuly chodí na letišti v trenkách, žabkách a tričkách. Takže to není legenda, Kanada vážně existuje a vypadá to v ní přesně tak, jak jste si mysleli.

Jestli je jedna věc, kterou na létání od malička miluju, tak je to ten pocit, kdy vystoupíte z letadla a praští vás to vedro, spadne na vás jako teplá deka, až najednou nevíte, jestli se můžete vůbec nadechnout. Tak přesně tohle se po doletu do Calgary nestalo. Už z letadla jsem si, k mému zděšení, všimla, že letištní personál má omrzlé vousy nebo lyžařské kukly a brýle. V Calgary bylo krásných pocitových minus dvacet. Já byla, po padesátihodinovém letu, čerstvá jako třikrát použitej toaleťák a věděla jsem, že když se půjdu napřed osvěžit na hostel, usnu spánkem spravedlivých a nikdo mě pár dní nevzbudí. Takže jsem se rozhodla jít rovnou vyřídit si svoje daňové číslo a bankovní kanadský účet. To byla ještě hodinová cesta busem a dobrá hodina pobíhání pěšky po Calgary. Fakt jsem si to město neužila. Hostel zářil jak svatý grál na konci útrpné cesty. A ta teplá sprcha, lidi, ta teplá sprcha nezapomenutlná!

Z Calgary jsem měla namířeno do finální destinace, našla jsm si metro a bus, jak se do Banffu dostat. Ale náhle jsem se zakecala se svou hostelovou spolunocležnicí, a ta mířila autem do Lake Louise, tak mě do Banffu hodila, jelikož je to po cestě. Jinak další supermilá kanadská dívka. A tak jsem se dostala do Banffu. O Banffu příště.