Práce u koní v Banffu

Už tdy pracuju nějaký ten pátek a je asi na čase Vás opět něčím obohatit. Dopředu avizuji, že tento díl bude spíše pro "koňáky", ale snad si tu každý najde svoje, když už to bude tak neúnosně dlouhé.

Předně bez mučení přiznám, že jsem měla obavy, zda tuhle práci fyzicky zvládnu. Vzpomněla jsem si na to, jak jsm často i po dni stráveném v kanclu padala únavou, nebo jak jsem na Islandu skutečně únavou jednou spadla, a to jsem neměla odpracované ani 4hodiny ten den. Dokonce jsem si říkala, že se snad nechám vyšetřit, zda nemám nějaký únavový syndrom, protože moje povolání nebylo nějak fyzicky namáhavé a já byla často vyřízená až za hranici snesitelnosti, usínala jsem za pochodu a prospat celý volný den (až na trénink samozřejmě) bylo mé hobby. Jinak jsem sportovní a aktivní člověk, ale věděla jsem, že fakt, že umím zvedat železo a mám slušný čas na uplavání 3km, mi v práci ve stáji nikterak nepomůže. Po pár dnech přišlo velké překvapení, mám mnohem víc energie než kdy dřív. Jsou dny, kdy do práce odcházím v 7:30 ráno a vracím se na 10 večer a v pohodě si ještě zacvičím, nechce se mi usnout ani po půlnoci a sama bez budíku se probudím na šestou a už se těším na další den. Jsem až zaskočená, jak moc mě to baví, hlavně koně, lidi ani tak ne, ale o tom až dále.

Před sezonou
 Ze začátku, než nám přivezli jezdecké koně, jsme měli na starost připravit celý areál na sezonu. To mě také bavilo, práce byla různorodá. Od oprav, bourání a stavění plotů, přes šmiglování a natírání stolů, nekonečné přenášení různých věcí z bodu A do bodu B, po zprůchodňování vodovodů a celkové údržby areálu. Byla to těžká chlapská práce a byly jsme tu na to čtyři děvčata. Ve stájích tou dobou zůstávali jen tažní koně, což byla pro mě příležitost naučit se koně zapřahat nebo řídit kočár v jedno i dvojspřeží. A tak jsem hrdě mohla odtáhnout valník s hnojem, taženým koněm, na hnojiště.

Následně nám přivezli první várku, nějakých 60 koní, z konečného počtu 360 koní a mul. Koně trávili celou zimu (6měsíců) svoje prázdniny na obrovském ranči u Calgary a nic nedělali, jen jedli a spali. Všichni nově přivezení se museli nakovat, vyčistit a musel se zkontrolovat jejich zdravotní stav, pohoda a to, zda jim ještě padnou sedla a uzdečky z minulé sezony. V této době jsem se naučila nesktečně moc. Základy kování (jednu podkovu jsem si za dohledu i přikovala, hahaaa!), různé typy uzlů na sedlání, přivazování, přivazování koní za sebe...ale hlavně správné pasování sedel na koně. My, Evropani, jsme většinou jezdci anglického stylu a máme tendenci cpát westernové sedlo příliš dopředu. Tak tady mi vysvětlili a názorně ukázali, jak je to správně, co kde a jak má sedět, načež jsme napasovali několik desítek koní. A pozor! Hlavní "cowboy", který na nás dohlížel, mi dokonce řekl, že mám velmi dobré oko na detail, a že si všímám maličkostí, které by mohly dělat paseku. Čímž se dostáváme k, pro nekoňáky asi nejzábavnější, odbočce:

 Jak si udělat z přímé nadřízené nejlepší kamarádku?
 Když jsem byla pochválena nejzkušenějším cowboyem tady, celkem mi to zvedlo sebevědomí. Když jsme pak zprovoznili areál, několikrát jsem upozornila na ne úplně padnoucí výstroj, nepohodu nebo prostě něco špatného, co se koni dělo a pokaždé jsem měla pravdu a situace se řešila. A tak jsem jednou kontrolovala nasedlané koně a koukám, že jeden měl příliš úzké udidlo, co ho tlačilo. Šla jsem za svou přímou nadřízenou, protože jsem věděla, že udidlo vybírala ona. Ta se na to sotva podívala, řekla, že všechno je v pohodě, at si hledím svého. Mně to nedalo a šla jsem za majitelkou objektu, "nejvyšší z nejvyšších", která zrovna byla ve stáji. Ta udidlo zkontrolovala, přede všemi mě dala za příklad, že si toho všímám a neskutečným způsobem sjela moji nadřízenou. Taktéž přede všemi. Takže, když nadřízená pak rozdělovala práci na další dny, já jsem musela dva dny čistit 150 podsedlových dek, které, jak jsem následně zjistila, se záhy vyhodily, jelikož už byly koupeny nové, a vůbec mě má moc ráda. Když mi doktor řekl, že nemám chodit kvůli zánětu v noze a ona to ten den slyšela, poslala mě dělat "shitrun" - hodinová "procházka" parkem, kde sbíráme hnůj po koních atakdále...

A jak tu vypadá den v běžném provozu v sezoně?
Buď zůstáváme v domovské stáji. To ráno vyčistíme, nakrmíme a nasedláme zhruba 40-60 koní, kteří ten den budou pracovat. Na každého vyjde nasedlání cca 6 koní (sedla jsou tu až 110let stará a extrémně těžká, těžší než ta westernová, kterými jsem sedlala v ČR), poprvé v životě jsem při sedlání větších koní pocítila jistou nevýhodu v tom, že jsem malá, jinak mi to doteď v ničem nevadilo. Ale manipulovat s neforemnými 20kg sedla nad hlavou a snažit se je umístit přesně, to je celkem záhul. Nicméně mě to baví a zvykla jsem si. A ještě máme třetinu držáků na sedla ve výšce cca 185cm, takže já své ráno začínám tím, že na sebe nechávám sedla popadat a až pak je nosím ke koním. Pak koně vpustíme nasedlané do jejich ohrady, ze které je vybíráme předtím, než jdou na túru. Každý z nich chodí zatím, naprosto maximálně, 3h denně, což mi opravdu nepřijde nijak vysilující, za to jsem ráda. Naši koně, pro průvodce, jsou trošku komplikovanějších povah, ty nasedláváme po koních pro hosty. Když zbyde čas, můžeme na nich i pracovat na jízdárně. Pak má každý průvodce seznam jízd na den, nebo jiných věcí na práci. Po poslední jízdě se hromadně odsedlá (dalších xxxx kg navzpíraných sedel :D ), nakrmí a koně se zaženou do ohrady. Až bude víc jízd, víc koní a budou vytíženější, máme tu tři ohrady a každý den budeme koně brát z jiné ohrady tak, aby nebyli přetěžovaní.

Druhá možnost je dobrodružnější. Jmenuje se Corrals. To je další pobočka našich stájí, pod hotelem Fairmont. Pokud mám směnu v Corrals, začínám den v jiné části stájí, s jinými koňmi. Opět se 30-40koní čistí, krmí a sedlá. Pak se ale speciálním systémem přivážou za ohlávku k sedlu koně před sebou a takto propojení se odvedou na 45min pěšky vzdálenou pobočku. Řeknu vám, vést za sebou 15koní, sama v sedle svého malého posery, to byl adrenalin. Cesta vede parkem a městem a je to prostě docela výzva. Od této pobočky vedou jiné trasy a také jsme tam viděli grizzlyho! To byl zážitek, který popíšu v jiném článku. Po poslední vyjíždce se koně opět přivážou k sobě a odvedou se zpět do stájí. Tam jsou odsedláni, nakrmeni a vypuštěni do výběhů. Pak jsou vybráni dva štastlivci, kteří jdou na zminovaný "shitrun" a sklidí, co koně po cestě "zaseli".

 Dohromady ta práce fyzicky náročná skutečně je. Je to taky poprvé v životě, co jsem spatřila svoje břišáky už po dvou týdnech a ruce mi narostly až nehezky (ale jen když zatnu! :D).

 Koně tady miluju, jsou jiní než ti, se kterými se setkávám v ČR. Neznám v ČR moc koní, kteří by mohli půl roku nic nedělat, následně by se na ně hodilo sedlo a šlapali by jak hodinky. Také jsou všichni okovaní na poměrně malém prostoru, pokud ten den pracují, a nekoušou se, nekopou, jsou skvělí. Co mě naprosto odrovnalo je jejich jezditelnost. Na to, že jezdí pod nejezdci, je většina z nich skvěle individuálně ovladatelná, přiježděná "na nohy" vnímají pobídky. Nejsou zlomení psychicky, čehož jsem se obávala, je s nimi neskutečná sranda a milují lidi. Můj první kůň, Dash, kterého ted budu měnit, je malinký quarter horse a velká osobnost v jednom. Toho je tady škoda, ten by mohl být klidně do sportu pro nějaké ambiciozní dítě, jak je šikovný a chytrý. Což ve mně vzbudilo jisté ambice, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Nechci zatím víc prozrazovat, ale zdá se, že celý tenhle pobyt mě nakopl určitým životním směrem, který jsem poslední dva roky hledala a pokud by vyšlo to, co jsem si tu tak naplánovala, tak to bude něco!

Dash

Další věc je, že tady to westernem prostě žije. Během prvního týdne jsem se tu naučila o veškerém vybavení, od bot po klobouky, sedla atd. mnohem víc, než kdy z nějakých knih. Dokonce jsem se tu dostala k tomu, že jsem šila 42 párů otěží a učili mě, jak rozebrat, sešroubovat a znovu obšít část sedla nebo vyrazit a vypálit do zbytků recyklované kůže vzory. Permanentně tu zní dobré country (žádnej Nedvěd) a všechen personál má slevu na drinky v místním wsternově laděném baru a jízdy na mechanickém býkovi zadarmo. Věšáky doma máme udělané z podkov a je toho mnohem víc. Atmosféra divokého západu mě tady prostě pohltila.

Co nemusím, jsou lidé. Někteří hosté jsou skvělí! To bych jim křivdila. Přes můj obvyklý odpor k dětem musím říct, že děti jsou mnohem lepší hosté než dospělí, většinou. Milují zvířata a přírodu,  rádi se něco dozvědí a poslouchají, co mají dělat. Pak jsou hosté, kteří jsou na zabití. Není jich moc, ale dovede to zkazit den. Vždycky jsem ráda pracovala s lidmi, hlavně s lidmi cestujícími po světě, ale čekalo mě tu další překvapení ve formě zjištění, o kolik raději pracuji jen s koňmi než s lidmi. Nikdy bych to do sebe neřekla, ale je to tak. Možná už jsem svojí ukecanou povahu prostě vypovídala a už se mi nechce tolik mluvit s lidmi.  Kdyby moje práce byla jen péče, trénování a ježdění koní, bez toho provádění, byla bych asi ještě víc happy než jsem. Ale nebylo by to už rouhání? :)

No a pro ty, kdo mě sledují, taková blbá zkažená třešnička na závěr. Stále mám zánět v noze a nechce se to zlepšit. Denní souboj s navlékáním se do kovbojských bot je utrpení a ke konci dne sotva kulhám. Místní doktor odmítá předepsat jiný lék než ibuprofen a já fakt trpím denodenně. Zkouším vše možné, od zmiňovaného ibuprofenu, přes babské rady, po meditace z youtube (jsem fakt zoufalá) a zatím tomu nic nepomohlo. Takže jestli máte kontakt na nějakého šamana poblíž Banffu, napište mi, prosím!