Tak trochu jinak
Kanada je stále stejně úžasná, koně jsou skvělí, počasí nám přeje a vůbec je to tu všechno spíš jak v Disneylandu než v normálním světě.
Co mě tady ale trápí je můj zdravotní stav, který se prudce zhoršil a stále zhoršuje. Nějaký problém s pravou nohou jsem měla už před odjezdem, ale nebylo to nic hrozného, občas mi natekl a bolel palec, ale myslela jsem si, že to přejde. Chyba. Doktoři v ČR stejně nevěděli, co to je, tak jsem si říkala, že to nebude nic vážného.
Tak tady se z toho něco vážného stalo. Po palci mi začal natýkat celý nárt, neustupující, pulsující, ostrá bolest mě budí i několikrát za noc. Bez pozření minimálně tří ibuprofenů nebo tylenolů (které nesnáším, ale pracovat musím) nejsem schopná se ráno dostat do boty. Na nohu nemůžu došlápnout, což způsobuje kulhání, které zase odnáší druhá noha a celá kostra. Jezdit na koni můžu, to mi, po spolykání pilulí, nijak nevadí, ale stále se potřebuji minimálně půl dne pohybovat na nohách, což mi způsobuje neskutečnou bolest.
U doktorů jsem byla. Jeden mě, celkem bez zájmu, poslal zpět do Československa. Druhý byl skvělý, zajímal se, chtěl pomoct, ale bohužel neví, co se mnou je. Předepsal kortizol na vyzkoušení, kterýžto s nohou vůbec nic neudělal. Dnes zkouším ještě poslední naději - jinou kliniku s klasickou medicínou a ještě akupunkturu, kterou tu všichni doporučují (za cenu té akupunktury bych měla odejít nejen zdravá, ale minimálně získat nějaké nadpřirozené schopnosti). Tak držte palce!
Člověk si uvědomí, jak důležité je zdraví, až když ho něco postihne. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi něco takového mohlo týkat. Že budu pajdat jak mrzák a se slzami v očích se přemlouvat k dalšímu kroku. Že budu prakticky závidět každému člověku, který si jen tak chodí jakoby nic. Nebo že budu koukat na tenisové kurty s obrovskou chutí si zahrát a vědět, že bych ani nepopoběhla.
Bolest mě tu dost změnila, ovlivňuje moji náladu, i když se snažím myslet pozitivně a vtipkovat jako vždycky, neni to vůbec sranda. Nic moc si tu neužívám, každý krok navíc zvažuju, jestli mi to za to stojí a život tady, přestože je tu všechno boží, je prostě utrpení, a to jen kvůli té noze.
Tak to by bylo dnes z jiného soudku asi všechno. Chtěla jsem se z toho trochu vypsat a taky se mi plno lidí ptá, jak se tu mám, takže zatím takhle.
Uvidíme po dnešku, co se stane.
Co mě tady ale trápí je můj zdravotní stav, který se prudce zhoršil a stále zhoršuje. Nějaký problém s pravou nohou jsem měla už před odjezdem, ale nebylo to nic hrozného, občas mi natekl a bolel palec, ale myslela jsem si, že to přejde. Chyba. Doktoři v ČR stejně nevěděli, co to je, tak jsem si říkala, že to nebude nic vážného.
Tak tady se z toho něco vážného stalo. Po palci mi začal natýkat celý nárt, neustupující, pulsující, ostrá bolest mě budí i několikrát za noc. Bez pozření minimálně tří ibuprofenů nebo tylenolů (které nesnáším, ale pracovat musím) nejsem schopná se ráno dostat do boty. Na nohu nemůžu došlápnout, což způsobuje kulhání, které zase odnáší druhá noha a celá kostra. Jezdit na koni můžu, to mi, po spolykání pilulí, nijak nevadí, ale stále se potřebuji minimálně půl dne pohybovat na nohách, což mi způsobuje neskutečnou bolest.
U doktorů jsem byla. Jeden mě, celkem bez zájmu, poslal zpět do Československa. Druhý byl skvělý, zajímal se, chtěl pomoct, ale bohužel neví, co se mnou je. Předepsal kortizol na vyzkoušení, kterýžto s nohou vůbec nic neudělal. Dnes zkouším ještě poslední naději - jinou kliniku s klasickou medicínou a ještě akupunkturu, kterou tu všichni doporučují (za cenu té akupunktury bych měla odejít nejen zdravá, ale minimálně získat nějaké nadpřirozené schopnosti). Tak držte palce!
Člověk si uvědomí, jak důležité je zdraví, až když ho něco postihne. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi něco takového mohlo týkat. Že budu pajdat jak mrzák a se slzami v očích se přemlouvat k dalšímu kroku. Že budu prakticky závidět každému člověku, který si jen tak chodí jakoby nic. Nebo že budu koukat na tenisové kurty s obrovskou chutí si zahrát a vědět, že bych ani nepopoběhla.
Bolest mě tu dost změnila, ovlivňuje moji náladu, i když se snažím myslet pozitivně a vtipkovat jako vždycky, neni to vůbec sranda. Nic moc si tu neužívám, každý krok navíc zvažuju, jestli mi to za to stojí a život tady, přestože je tu všechno boží, je prostě utrpení, a to jen kvůli té noze.
Tak to by bylo dnes z jiného soudku asi všechno. Chtěla jsem se z toho trochu vypsat a taky se mi plno lidí ptá, jak se tu mám, takže zatím takhle.
Uvidíme po dnešku, co se stane.
Klarko, drzim moc palce, at se to zlepsi!
OdpovědětVymazat