Jedeme dál! A filozofování o životě, vesmíru a tak vůbec 2.0

 Tak mí milí čtenáři, stalo se něco neskutečného (anebo možná naopak, v zákonitostech tohoto vesmíru právě docela běžného), v momentě, kdy jsem přesně hodila flintu do žita, vzdala jsem se představy, že zůstanu v Kanadě, kvůli nemocné noze jsem začala hledat lety do ČR a už jsem měla v ruce platební kartu, že tu letenku zaplatím, když jsem musela odejít na poslední schůzku s doktorem. Skutečně jsem už nevěřila, že na něco přijde, všechna naděje byla ta tam. Ale světe div se, po dvou větách měl hned jasno a za týden mě čeká vyndání nervu z nohy a do měsíce snad budu skákat jako laňka (tak ladná a štíhlá? - ne, tak chlupatá).

 1. What you resist, persists
Tenhleten štastný posun mě uvedl do zvláštního filozofického stavu a přemýšlení nad tím, jak se co děje. Za prvé se mi asi po sté prokázalo něco, čemu se tady tak říká "what you resist, persists". Tak strašně jsem se nechtěla vracet, úporně jsem myslela jen na svou bolest v noze a jak to tu s tím přežiju a bylo to k zbláznění. Ráno před schůzkou s doktorem jsem se vypsala tady na blog, vnitřně svůj boj vzdala a přijala myšlenku, že holt pojedu do ČR a budu hledat řešení tam, protože tady to jako krypl na neschopence dlouho neuplatím. Dokonce jsem se začala na Čechy těšit a přemýšlela, jak si teda sbalím. Ani ne půl hodiny na to se našlo řešení tady.
 Když na něčem mermomocí lpíte a nejde to, nechte to být a přijde to samo. Já bych si tohle netroufla tvrdit a napsat někam na net, kdybych to neměla stoprocentně odzkoušeno.
 Určitě se Vám to taky stalo. Něco jste moc chtěli, ať už to byla práce, cesta, partner. A když jste to vzdali, šlo to jak nic. Já se seznámila se svým vyvoleným přesně v den, kdy jsem si řekla, že minimálně do státnic (tou dobou dva roky daleko) nechci chlapa ani vidět. A kolikrát se Vám ozval nějaký ex přesně v době, kdy už jste o něj nestáli? A jak dobře se vám třeba hubne tehdy, když se můžete zbláznit jen myšlenkami na hubnutí, versus tehdy, když to neřešíte? Stejně tak třeba potvrzení o tom, že jsem byla přijata na tohle místo v Kanadě, mi přišlo prakticky přesně v minutu, kdy jsem otevřela další odkazy na ranče s tím, že tam rozešlu životopis, protože jsem myslela, že už se mi nikdo neozve.
Takže já tímto prohlašuji tuto zákonitost za obecně platnou. Třeba jednou bude známá stejně jako Newtonovy zákony a někdo pro tohle uvolnění té lpící energie vymyslí nějaký vzorec.

Pak jsou ale věci, které je dobré držet a nepouštět - třeba provaz, na kterém vedete 16 koní.

2. Jak poznat, že hrajete život správně
No a další taková věc, která mi tu celkem vrtala hlavou (jako Tomio, i v Banffu přemýšlím...), bylo to, jestli tohle celé vlastně dělám dobře. Tady už se dostáváme do jiných a osobnějších vod. V mém věku se moje vrstevnice vdávají jak na běžícím páse, rodí děcka ostošest, uzavírají hypotéky, kupují nemovitosti a já si tu tak v Rockies přemýšlím, jestli si mám koupit peněženku s lenochodem nebo už je to moc infantilní na můj věk.

Tak mám??? Mám???

To pak přemýšlíte, jestli Vám trochu neujíždí vlak. A pak mi to došlo. Já jsem štastná. Tady a teď, v Kanadě, v Banffu a v přírodě. A to, jak se cítím, to, že cítím, že jsem tady a teď na správném místě, že mám v sobě klid a spokojenost, jakou jsem možná nikdy neměla, ačkoliv absolutně nevím, kde budu za půl roku, natož za pět let, znamená, že tohle je pro mě to pravé. Někoho by tohle dovedlo k zbláznění, pro některé mé známé by byla tahle míra nejistoty nesnesitelná, ale já jsem takhle šťastná. Naprosto snesitelná lehkost bytí. Myšlenky na to, zda to teda nedělám nebo dělám dobře tak nějak přehlušily tenhle pocit štěstí, který jsem si musela uvědomit až když jsem se na to zaměřila.

 Když tady vedu několikahodinové projíždky po divočině, často klábosím s hosty a plno lidí mi říká, že kdyby mohli, udělali by to, co já (změnili sedavé zaměstnání, vydali se do přírody nebo prostě jen následovali svou vášeň, at už jde o cokoliv). Ze začátku jsem byla ráda, že mi tolik lidí tenhle krok schvaluje. Přeci jen, mohla jsem být právník v Čechách a docela dlouho, poměrně dobře a i ráda jsem na to studovala. Měla jsem jakousi potřebu, aby mě někdo utvrdil v tom, že tohle nebyla chyba. Zní to sice jako něco, co ví každé dítě, že je jedno, co si kdo myslí nebo co je správné. Ale pro někoho, kdo byl vychován celkem represivně, to není úplně tak vžitá věc. Ačkoliv jsem tohle věděla, musela jsem si k tomu vnitřně dojít sama. Je sice hezké, když mi někdo řekne, že by rád udělal to samé, a že dělám dobře, že jsem v přírodě. Je hezké, když Vám to řekne starší paní, že být v mém věku, tak neváhá ani minutu a jede do světa jezdit na koni po přírodě. Ale je to úplně jedno, protože to není nic víc než názor jiného člověka.
 Slíbila jsem si, že odteď se budu řídit jen vlastními pocity a budu je bedlivě sledovat a naslouchat jim, protože jsem se na cestách naučila, že právě pocity a emoce jsou ten jediný kompas, který ukazuje ke štěstí. Už nenechám myšlenky na to, co by se na dívku mého věku slušilo a patřilo, přehlušit pocit štěstí a spokoenosti. A jakmile zjistím, že už tu nejsem šťastná, zvednu kotvy. Anebo naopak zapustím kořeny. Není nic snazšího.

3. Dá se najít štěstí v Kanadě?
 A taky jsem slýchala, že dokud člověk nemá štěstí v sobě, nikde jinde ho nenajde, a že když jsem nebyla šťastná v ČR, znamená to, že nebudu šťastná nikde. No tak s tím já musím souhlasit i nesouhlasit. Kdybych štěstí neměla v sobě, nenašla bych ho, ale kdybych zůstala v Čechách, tak taky ne. Z mých cestovatelských zkušeností pramení, že jsou na světě místa, kde jsem ke štěstí náchylnější a místa, kde bych šťastná být nemohla. Místa, se kterými mám tendenci souznít jsou většinou divoká. Čím víc přírody, zvířat, stromů, hor nebo moří s bohatým životem, tím lépe. Deštný prales pro mě bude vždycky domov, ať už je kdekoliv. Asi nikde jsem se necítila lépe. A Rockies, potažmo Banff, mu šlapou na paty. A když jde o města, jde o celkovou energii měst. Vždycky se ráda budu vracet do Londýna, Prahy a Singapouru, ale přímo ve městě už bych asi žít nechtěla. Vždycky se budu snažit vyhnout Istanbulu, Medanu, Denpasaru nebo Kuale Lumpur. Ale zase, tohle je moje zkušenost, moje vnímání. Vím o lidech, kteří byli v pralese zoufalí a ve městech šťastní. Zatím je pro mě hlavní to, že cesta je můj cíl a možná se to změní a možná taky ne.

Takže shrnuto a podtrženo, kdybych byla chlap a neměla bych květnaté vyjadřování, asi bych celý tento článek napsala takto:
 1. Moc na ničem nelpěte a už vůbec ne na tom, co chcete
 2. Kašlete na to, co si ostatní myslí, co je společensky přijatelné a dělejte, co vás činí štastnými
 3. Jděte za štěstím, a když máte pocit, že ho najdete na konci světa, tak se tam jeďte podívat, třeba tam bude. Třeba si ho budete pak moct odvézt kamkoliv s sebou.

Jasně, tyhle banální rady typu Captain Obvious jsou neskutečně profláklý. Ale občas je celkem fuška se k nim reálně v životě propracovat. Jsem neskutečně ráda, že se mi to povedlo.

Když jsem si to po sobě přečetla, tak to ve mně vzbudilo dojem, že Aštar Šeran je to poslední, co tomuhle článku k dosažení všehomíra chybí. Takže ho tu máte mít. Slunce v duši!