Operace a (ne)mobilní dilema

 Den D nastal včera a já konečně byla na operaci. Byla to chuťovka. Probíhalo to celkem překvapivě. Představte si, že jste u svého praktického lékaře, jehož ordinace čítá tři pokoje. Do každého pokoje se sotva vejde jedno lůžko a jedna skříňka. Praktický lékař (vykonává praxi praktického lékaře, chirurgie je asi jeho hobby)  k vám pak přijde z chodby rovnou od jiného pacienta, natáhne rukavice, opíchá nohu freezerem, bez jediného slova nebo dotazu na alergie (naštěstí nemám :D)  rozřízne nárt a vy můžete celý proces vystřihávání nervu z nohy sledovat naživo. Bylo to celkem brutální, pro mě velmi zajímavé, ale neumím si představit, že bych byla ten typ člověka, který omdlívá při pohledu na krev nebo má nějaké vyšší standardy na operační sál, prostředí, komunikaci atd.. Na rozdíl od nemocnice v Thajsku tam alespoň nepobíhali psi a nelízali krev z podlahy. Jinak zážitek srovnatelný. Doktor se nevešel do pokoje společně se sestrou, a tak se tam tak střídali, otevírali  a zavírali dveře, ostatní pacienti z chodby mohli prakticky vidět moje kosti a klouby, kdyby chtěli. Naštěstí nechtěli. Tak já jen doufám, že doktor vystřihl ten správný nerv, vlastně doufám, že to, co odstranil, byl nerv, zatím nemůžu posoudit. Jeho třesoucí se ručičky a zkoumavé pohledy při ohýbání a šťourání se v mém nártu, mi důvěru nepřidaly. Mám sedm stehů a zatím na to samozřejmě došlápnout nemohu, noha bolí, takže ani nemůžu posoudit, jestli se operace zdařila. Snad ano. Tedy on mi řekl, že po odstranění toho postiženého nervu nebudu mít cit ve dvou prstech na noze a já ho tam stále mám, což mi přijde podezřelé, ale nezbývá než doufat, že se nesekl.

 Teď jsem tedy alespoň na týden zneschopněná, mám nějaké silné prášky na bolest s kodeinem, ale ty už dnes nepotřebuji, a tak se snažím s čistou hlavou vyřešit jedno zásadní dilema. 

Mám si koupit telefon nebo ne?

 Pro někoho tohle bude až šokující, ale jaksi už přes rok žiju celkem úspěšně bez telefonu. Mám teda jednu Nokii (toho času již třetí měsíc vypnutou někde v šuplíku tady), kterou občas zapnu jen kvůli tomu, abych se dostala na internetové bankovnictví do české banky. Ale protože tato Nokie přestala spolupracovat prakticky se všemi aplikacemi, včetně messengeru, instagramu nebo fb, tak ji nepoužívám. Vše, co potřebuju vyřídit, dělám přes ipad, který ale přes den nechávám doma, takže jsem k zastižení jen večer, když se připojím. Jediná věc, která mi trochu mrzí, zvlášť proto, že je Kanada tak úžasná, je to, že nemám po ruce permanentně foťák. Na druhou stranu, když jdu někam sama, beru si ipad a můžu fotit s ním (i když vypadám jak postarší matka, která fotí svoje syny na fotbalovém zápase), anebo jdu vždycky s někým, kdo fotí, a tak si můžu jen užívat výhledy.

 Další věc, která by se mohla hodit, je GPS. Ale opět. Když jdu někam sama, málokdy jdu tak daleko, abych se ztratila (zvlášť doteď, když jsem sotva kulhala), navíc v Banffu je fakt těžké se ztratit, to si neumím moc představit. A když jedeme někam dál, vždycky je nás parta a každý GPS má. 

 A poslední věc je ta, že operátoři jsou tady opravdu neuvěřitelně drazí. Na to, že mi nikdo nevolá (hovory vyřizuji přes skype a messenger) a sms prostě nepíšu, mi to přijde jako zbytečná věc, vyhazovat za sim a operátora v Kanadě. 

 Sečteno a podtrženo, asi bych ocenila jen foťák s přístupem na internet v kapesní velikosti. 

 Anebo je mobil essential, co opravdu musím mít, děj se co děj? 

 A jaký je váš názor? 

 Dovedete si život bez telefonu představit?